Největší bohatství

Největší bohatství každého z nás je svoboda. Není samozřejmá, musíme ji denně chránit a opečovávat. Nesnadný úkol, vyžaduje odpovědnost jednotlivců a respekt k právům ostatních. Svoboda není jen výsada říkat a dělat, co chceme – je to i závazek vůči společnosti, která nám ji umožňuje. Chránit svobodu znamená chránit to nejlepší z nás samotných.

Bez svobody si ani to zdraví neužijeme

Často si do nového roku přejeme hodně zdraví. Víc přece není potřeba. Přesto jsou chvíle, kdy si uvědomíme, že existuje hodnota vyšší. U mě se tato myšlenka poprvé vynořila v době Covidu, kdy jsme směli na procházky jen v katastru bydliště: Zdraví je bezpochyby nejdůležitější, ale bez svobody si ani to zdraví neužijeme naplno. Bylo to krátce poté, kdy moje maminka zemřela na rakovinu. Ani v nejmenším jsem tehdy hodnotu zdraví nepodceňovala. Přesto mi ztráta té nejzákladnější svobody pohybu připadla nesnesitelná. Jak bych se asi dokázala vyrovnat se ztrátou svobody vyjadřování?

Nová realita

Brzy se nám život začal vracet do starých kolejí, covidová opatření upadala v zapomnění, jen tu a tam mi je připomínaly vzpomínky na sociálních sítích. Někdy jsem se smála, jindy žasla. Věřila jsem ale, že se jako společnost oklepeme a půjdeme dál. Poučení, silnější, ostražitější.

24. února 2022 jsme se ale probudili do nové reality. Ten den a každý jeden následující všechno změnil. Dřív jsem dcerám válečné konflikty vysvětlovala zaostalostí ostatních národů. Najednou se válčilo kousek od nás. A jako rozděloval společnost Covid nebo očkování, tak i s válkou přišlo nové rozdělení. Možná ne v prvních týdnech, ale jen co jsme si zvykli na denní zprávy o útocích na Ukrajinu. Příliš rychle a snadno jsme tu novou realitu přijali.

Nepohodlí

Pro každého z nás je dnešní doba složitější. Zažíváme nepohodlí, se kterým jsme nepočítali. Nemáme snad právo na trvalý růst? Máme se uskromnit v zájmu zachování svobody?

18 let jsem členkou Občanské demokratické strany, v dobrém i zlém, déle než v manželství. Stejně dlouhou dobu jsem doufala, že já se politiky aktivně nebudu muset účastnit, že budu moct přihlížet jako řadový člen, jednou za rok zaplatit příspěvek, pomoct kandidujícím členům při volební kampani, čas od času si užít politické diskuse s obdobně smýšlejícími lidmi v rámci formálních i neformálních setkávání členů ODS.

Poslední roky jsem se ale začala bát, že si svoji pasivitu budu muset jednou vyčítat. A když Fico ohlásil účast na oslavách konce 2. světové války v Rusku, měla jsem jasno. Už nejde čekat, nemohu se ptát, komu zvoní hrana. Musím sama vylézt z vlastní komfortní zóny. Těžko bych dcerám jednou vysvětlovala, že jsem se nepokusila něco udělat.

Tak tedy hodně zdraví a svobody do roku 2025!