Narodila jsem se v roce 1985 v Broumově.  Po gymnáziu jsem vystudovala obor Internationales Wirtschaftsrecht na Friedrich-Alexander-Universität Erlangen-Nürnberg v Německu, který kombinoval právo a ekonomii.  Po studiu jsem působila ve vedoucí pozici výrobního podniku, později jsme se s manželem osamostatnili a již devět let společně podnikáme. Jsem 15 let vdaná, mám dvě dcery.  Členkou Občanské demokratické strany jsem od roku 2007. 

Dlouhodobě se zajímám o regionální politiku a ráda bych přenesla hlas venkova na celostátní úroveň. Regionální rozvoj je dnes často zúžen na zemědělství a dotace, místo aby se řešily skutečné potřeby lidí v regionech. Většinu života jsem strávila na Broumovsku, proto dobře rozumím tomu, co venkov skutečně trápí – i v těch nejodlehlejších částech.

Mám osobní zkušenosti s péčí o vážně nemocné členy rodiny a chci zlepšit podmínky pro pečující. Vyspělost společnosti se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o své nejslabší – seniory a nemocné. A právě domácí péče je často nejen citlivější, ale i ekonomicky výhodnější.

Zajímám se o reformu školství. Se svými dcerami jsem prošla jak tradičním, tak alternativním vzděláváním – včetně domácí výuky i svobodné školy. Poznala jsem různá úskalí i přínosy a vím, že děti se mohou kvalitně rozvíjet různými cestami.

Díky rodinnému podnikání ve velkoobchodu a maloobchodu se stínicí technikou znám podnikatelské prostředí nejen jako živnostník, ale i skrze spolupracující firmy. Rozumím tomu, s čím se malí a střední podnikatelé denně potýkají. Právě oni jsou páteří naší ekonomiky – stát by je měl podporovat a oceňovat, a naopak důsledně kontrolovat ty největší.

Jako žena vnímám politiku především jako službu lidem. Do veřejného prostoru přináším hlas každodenní praxe – péče, rozhodování, hledání rovnováhy. Věřím, že ženský pohled může obohatit politiku o důraz na skutečné potřeby lidí a na svobodu volby v oblastech, které formují naše životy – v rodině, ve vzdělávání i v podnikání. Svoboda je naše největší bohatství – a úkolem politiky je ji chránit, 

Miluju cestování. Považuji ho za nejlepší rodinnou investici, na výletech totiž vytváříme to nejcennější: společné vzpomínky. Diskutujeme s dcerami o různých kulturách, tradicích, historii. Nevyužíváme cestovní kanceláře ani programy all inclusive, na vlastní pěst vyhledáváme autentická místa. Cestování otevírá oči a vede k důležitému uvědomění: všude dobře, doma nejlépe. A šťastné návraty domů mám nejradši.

Odpočívám u hraní na klavír. V dětství jsem se díky základní umělecké škole naučila trpělivosti, každodenní práci krůček po krůčku, neustálému překonávání překážek, vytrvalosti, vyrovnání se s neúspěchem, nespravedlností. Než secvičíte skladbu, musíte pročíst noty, naučit se hrát pravou rukou, levou rukou, slepit dohromady, dosáhnout plynulého tempa, přidat dynamiku a přednes, nakonec taky kousek ze sebe. Skladbu hrajete neustále dokola, znovu a znovu, dokud nejste spokojení. Když chvíli necvičíte, hned je to znát. Když cvičíte příliš, skladbu často přehrajete. A ať ji umíte sebelíp, stejně se na koncertě občas nedaří. Díky hře na nástroj získáváte podobné dovednosti a zkušenosti jako ve sportu, formují vás a v dospělosti se hodí v jakékoliv práci, vlastně i v běžném životě. Dnes už hraní na piano beru jako příležitost k odpočinku, zpřítomnění a společným chvílím s dcerami při nácviku čtyř- a šestiher.

Poslední vášní je pečení. Tady se asi hodí známé přísloví: Nouze naučila Dalibora housti. Potřebovala jsem chutné a hezké dorty pro dcery, tak jsem se naučila péct. Jinak k problémům přistupovat neumím. Prostě je vyřeším.